◄
teksty – recenze
texts – reviews
Wings of Honneamise (Royal Space Force)
Příběh ze světa, který by mohl být náš, příběh o civilizaci, která by mohla být naší, příběh o lidex, kteří jsou jako my...
Svět rozdělený na velmocenské celky, kde hlavní slovo má armáda a ti nejvlivnější, svět, v němž se objevuje texnika naší nedávné doby, ale dosud se používají ruční srpy, svět, kde se sociální nůžky rozevřely do míst, která nás teprve čekají, svět, v němž kdyby Marx žil, napsal by svůj Kapitál snad ještě důkladněji... Sága lidské civilizace, která se od kořenů ztracenýx v šeru dávnověku díky nezlomné touze po lepším zítřku a víře v ideály snaží kráčet po nerovnýx sxodex dějin... Příběh z doby, kdy staré ideály ztrácí na síle a nedokáží již přinést tolik potřebnou víru v lepší život, příběh z doby, kdy se možná zrodil jeden nový, který by snad mohl převzít již pomalu hasnoucí poxodeň a – alespoň na čas – ji rozzářit do plného svitu... Příběh obyčejnýx lidí, kteří právě v této době žili a ať už xtěli nebo ne, stali se její součástí...
Shirotsugh Lhadatt vždy toužil být pilotem, létat mezi mraky jako ptáci. Nikdy však nepatřil k těm nejlepším, a tak tím nejbližším jeho snu se mohly stát a staly Vesmírné síly státu Honneamise, organizace to na první pohled sice vojenská, ale všemi – kromě koncernů a jedinců investujícíx do svýx vlastníx plánů – v lepším případě přehlížená. Spolu s ostatními zpočátku nesdílel sen zakladatelů o cestě člověka ke hvězdám a spíše přemýšlel, kde si najde práci, pokud jim bude opět zkrácen rozpočet. Dokud nepotkal Riqunni Nonderaiko, dívku, která snad už nemohla být víc jiná než on, které sice skoro vůbec nerozuměl, ale od níž se nakazil vírou, vírou, že jeho práce přeci jen může mít nějaký smysl – přinést lidstvu nové obzory, větší než cokoli jiného kdykoli dříve v jeho historii. A tak se za podpory svýx kamarádů, nadšenců z konstrukčního týmu a velitelů bránícíx jejix ideál pustil do uskutečňování tohoto snu. Navzdory posměškům, nepřízni osudu i tomu, že pro ostatní byli pouze figurkou na šaxovnici světa, s jejíž obětí se počítalo dávno dopředu.
Režisér Hiroyuki Yamaga a studio Gainax nám s nečekanou lehkostí a s důrazem na zdánlivě obyčejné a prosté detaily vyprávějí příběh mladého muže nepříliš nadšeného svojí dobou, který měl to štěstí, že stál u počátku jednoho velkého snu. Nekřiklavá animace slouží tomuto účelu nadmíru dobře a vyprávění jen umocňuje hudba, jejíž kořeny by se asi daly vystopovat v osmdesátýx letex, kdy film vznikl, ale přinejmenším dnes, po patnácti letex, dodává velmi silnou příxuť alternativní skutečnosti – vždyť takhle to všexno koneckonců také mohlo být. Jediné minus, které jsem na Wings of Honneamise našel a které mi zabraňuje označit ho za dokonalý, je japonská záliba, které jsem nikdy nepřišel na xuť, a to: „Všude musí být přinejmenším jedno mexa. A pokud to není mexa, tak alespoň kropicí vůz.“ Ale jak jsem říkal, je to výtka jediná, a na celkovém dojmu zanexá šmouhu jen nepatrnou. Tento film totiž opravdu nemusí zdůvodňovat svoji existenci – přinutí člověka zamyslet se nad svým životem, nad historií lidského rodu, zadumat se nad smyslem veškerého konání. Ač monumentální finále, zřejmě inspirované (v dobrém smyslu slova) závěrem podobně laděného filmu 2001: A Space Odyssey, vyznívá na první pohled jako oslava dějinného pokroku civilizace, z celého filmu mnohem více vyvěrá víra, že důležitější je osud každého jednotlivce, který sice zvážen vahami dějin bude shledán zcela bezvýznamným, ale nakonec to byl přeci jen on, kdo po tomto světě xodil, pociťoval jeho existenci a žil svůj život. A tak v samém závěru spolu s hlavním hrdinou, který při pohledu na světla měst vypadající jako hvězdy na nebi zapomněl na připravenou řeč, pak z celého svého srdce pronesete tixou modlitbu:
„Poslouxá tam dole někdo tohle vysílání? Hovoří první kosmonaut lidstva. Lidská rasa právě udělala první krok do vesmíru. Stejně jako dříve oceány a hory byl dosud místem, kde přebýval jen Bůh. Jak budeme pronikat stále dál a dál, dopadne to s ním pravděpodobně stejně špatně jako s jakýmkoli jiným místem, kam jsme se dostali. Zničili jsme zem, otrávili vzdux. Stále hledáme nová místa k životu a teď jsme se vydali ke hvězdám. Kdo ví, jestli se vůbec někdy někde zastavíme. Prosím vás, kdokoli mě slyšíte... Nezáleží na tom jak... Poděkujte za to, že jsme se dostali až sem. »Prosím, měj s námi soucit a odpusť nám. Nenex naši budoucnost směřovat do temnot. Ať nám na naší klopýtavé cestě dějinami svítí na znamení vždy alespoň jedna hvězda.«“