◄ teksty – recenze texts – reviews

Umi ga kikoeru (Ocean Waves)

„Umi ga kikoeru“ je jeden z těx vzácnýx filmů, které vás pokaždé znovu vtáhnou do svého světa, zcela vás pohltí a dají zapomenout na všexno ostatní, aby vás na konci propustily zanexávajíce ve vás pocit sladké nevědomosti na pomezí spánku a bdění, kdy jste se ještě nestačili rozhodnout, zda jste již vzhůru, nebo dosud spíte a sníte svůj nádherný sen...

Autorka námětu Himuro Saeko nás vrací do věku dospívání, kdy se snad každému z nás rozpadl starý známý a poklidný svět dětství, aby ho vystřídala nebezpečně vrtkavá, ale lákavá nejistota dospělosti. Spolu s hrdiny sledujeme jejix nesnadný boj o porozumění a místo v tomto novém a zcela neznámém světě, těžkou cestu za poxopením sebe samého i ostatníx, komplikovanou pravidly dospělýx, která jim (i nám) do té doby vůbec nic neříkala.

Očima hlavního hrdiny Taku Morisakiho máme možnost nahlédnout do posledníx let střední školy, jejixž poklidnou atmosféru naruší nejdříve náhlé rozhodnutí vedení zrušit každoroční školní výlety a později stejně tak nečekaný přestup studentky z velkého Tokia uprostřed školního roku. První z událostí ho svede dohromady s Matsunem Yutakou, který si stejně jako on uvědomuje neférové jednání školy a má odvahu žádat přinejmenším vysvětlení, díky čemuž se z nix nakonec stanou nejlepší přátelé. Druhá naopak vnese do všeho pořádný zmatek, neboť Rikako Muto, kterou do – z jejího hlediska provinčního – městečka Koči přivedl rozkol mezi jejími rodiči, se nijak netají tím, že se jí tady vůbec nic nelíbí (a ze všeho nejmíň místní dialekt japonštiny) a že jí tradiční soudržnost všemožnýx skupin v Japonsku nic neříká. A tak zatímco na jednu stranu budí obdiv svými výkony ve sportu i v učení, na druhou spoustu lidí štve svou okázalou ignorací všex tradičníx součástí běžného života. Do té doby neotřesitelné kamarádství Takiho a Matsuna začne díky jejix rozdílným přístupům k Rikako získávat trhliny a nakonec je téměř zničeno Rikačiným pokusem o útěk k otci zpátky do Tokia a školním festivalem...

Příběh však v tomto místě nekončí, dostává nádhernou tečku (nebo spíše otazník?) o necelý rok později, kdy se – nyní již bývalí – spolužáci sxázejí na vzpomínkovém večírku. Nový život, který se mezitím každého zmocnil, a společné vzpomínky způsobí, že si nyní dokáží říci věci, kterýx se dříve báli či si je nextěli přiznat. Staré xyby nejsou možná zapomenuty, ale jsou přijaty a odpouštěny, nepoxopení ztrácí ostré hrany a kamarádství naopak získává nazpět ztracenou sílu porozumění...

Příběh z pera jedné z nejslavnějšíx japonskýx autorek dívčíx románů Himuro Saeko, úžasný a magický už sám o sobě, dostává díky nevtíravé a nekřiklavé kresbě studia Ghibli (na animaci dohlížel autor původníx ilustrací ke knize Kondo Katsuya) pod taktovkou režiséra Mochizukiho Tomomiho (který měl v té době za sebou už takové tituly jako Maison Ikkoku nebo Kimagure Orange Road) tu správnou atmosféru, kterou ještě umocňuje jednoduxý hudební doprovod (Nagata Shigeru) a zvolený způsob vyprávění. Události sledované jakoby v přítomném čase spojují prostřihy vzpomínek a komentářů hlavního hrdiny, které právě příběhu vtiskují úžasnou uvěřitelnost, neboť díky nim získává divák pocit, že nesleduje nezaujatě cizí příběh, ale že mu dobrý kamarád vypráví „jak to vlastně tenkrát všexno bylo“. A hlavně, nestyďme si přiznat, koho nepotěší vědět, že i ostatní měli v dospívání podobné problémy a že stejně jako my si s nimi nedokázali vždycky poradit tak, aby se pak za sebe nemuseli aspoň trošku stydět. Poděkujme proto autorům, že za nás toto přiznání učinili a příjemně úsměvným a lehce nostalgickým způsobem nám poskytli možnost si zavzpomínat na dobu našeho „klubání ze skořápky“ a možná i po letex sám sobě konečně porozumět a odpustit si přehmaty, které jsme v té době dokázali vyrobit.