◄ teksty – recenze texts – reviews

Pretty Guardian Sailor Moon

To, o čem mnozí tajně dlouhá léta snili, to, čeho se mnozí jiní stejně dlouho tajně obávali, se nakonec v sobotu čtvrtého října dva tisíce tři v sedm hodin a třicet minut ráno skutečně stalo...

Dvanáct let poté, co první manga spatřila světlo světa, jedenáct let poté, co se dostala na televizní obrazovky, deset let poté, co si svojí populatitou vyžádala první muzikál, se objevil první díl hrané verze seriálu, který bez přehánění způsobil převrat nejen ve své rodné zemi, ale i v celém světě. Anime, které do té doby bylo mimo Japonsko převážně popelkou, se díky této sérii takřka přes noc konečně dostalo popularity, kterou si vždy zasloužilo. Ano, jak jste jistě všixni poznali, řeč je o „Bishoujo Senshi Sailor Moon“!

Naoko Takeuchi určitě netušila, co všexno způsobí, když jí v roce 1991 vyšly v dvouměsíčníku „Run–Run“ první díly mangy o neohrožené bojovnici za spravedlnost Sailor V. O rok později totiž nabídla TV Asahi autorce možnost dostat mangu do televize, ovšem za podmínky podstatného rozšíření původního děje. Autorka nabídnutou rukavici neodmítla, a tak po několika změnáx (první plány kupříkladu ještě vůbec nepočítaly s tolika postavami) k Sailor Venus přibyly Sailor Moon, Sailor Mercury, Sailor Mars a Sailor Jupiter a revoluce se začala psát 7. března 1992.

Série se brzy vyšplhala se sledovaností nad jedenáct procent (kolik to dělá diváků ve stodvacetimiliónovém Japonsku, si spočítejte za domácí úkol sami), takže není vůbec překvapivé, že se na ni vzápětí začala nabalovat neskutečná hromada doprovodnýx akcí a už o rok později se objevil první živý muzikál (ty byly mimoxodem tak populární, že jejix řada byla poprvé přerušena až po dlouhýx dvanácti letex). Co se děje v Japonsku, naštěstí zaznamenaly i zahraniční televizní společnosti a větříce zisky zakoupily k seriálu práva. A revoluce se tak mohla šířit do celého světa. U nás se v té době pokoušela zasét její semínka stanice Premiéra o patnáct let starším japonským seriálem Candy Candy, ale na – v té době – moderní anime se už bohužel dostat nestačilo. A tak jen ti štastnější z nás s přístupem k satelitnímu vysílání mohli být přítomni šílenství, které zaxvátilo svět na západ (jih, výxod, sever) od nás.

Seriál to za pět let trvající obliby dotáhl na víc jak dvě stě dílů plus tři filmy, manga za stejnou dobu na osmnáct plus tři knihy a nepočítaně vedlejšíx produktů, muzikálů bylo loni už dvacet šest v řadě s celkem více jak osmi sty představeními! Diví se někdo, že nakonec došlo i na hranou verzi? Hlavní hrdinky byly vybrány z 1552 uxazeček během jednoho týdne v červnu 2003 a zcela jistě řízením osudu jsou do puntíku právě takové, jaké jsme si je uxovali ve vzpomínkáx. Seriál samotný je pak novou variací na původní příběh, a i když se zvláště z počátku drží předlohy věrněji než jeho animovaná verze, nemusíte se vůbec bát, že by si na nás autoři nepřixystali několik pořádnýx překvapení a snažili se jen otrocky převést mangu do hrané podoby. Prostředí i hrdinové jsou sice důvěrně známí, ale situace, do nixž se dostávají, jsou často úplně nové, takže i pro staré harcovníky, kteří už odkoukali ze Sailor Moon všexno, co se dá (a to ještě většinou ne jen jednou), nejde pouze o nostalgickou vzpomínku, ale o úplně nový příběh ze známého světa. Třebas dát děvčata dohromady, aby bojovala jako tým, dá Luně mnohem víc práce než kdykoliv dříve (a vlastně se jí to nikdy úplně nepovede). A podobnýx drobnýx i většíx změn je více, například hrdinky se nyní svolávají k akci pomocí mobilníx telefonů, což by před deseti lety byla fuška i pro kulturistu. Nebo dokonce – pozor, překvapení! – Usagi i Minako jsou v reálu prostě černovlasé Japonky, takže narozdíl od dřívějška se vám nebude pořád vkrádat do hlavy hříšná myšlenka, jak někdo může nepoznat někoho s tak výstředními vlasy. Ale co je vůbec nejdůležitější – při takřka stejné délce jako odpovídající první série anime zde bohudík po příslovečné „vatě“ v podobě dílů „o ničem“ nezůstalo mnoho stop a hlavní slovo po právu patří osudové lásce měsíční princezny a zemského prince. Zasloužené, leč dosud převážně odpírané místo na výsluní tak konečně dostal osobní život všex dívek i ostatníx hrdinů, komplikovaný tisíce let starou historií.

Všexno dobré, co si pamatujete z anime, je zde také, kus toho špatného ovšem zrovna tak, ale to už k Sailor Moon prostě patří. Youmové kradoucí energii z lidí jsou totiž stejně nápaditě příšerní, jako kdykoliv předtím, a občas zvláště díky počítačové animaci ještě příšernější. Útoky hrdinek zůstaly stejně bláznivé a těžko přeložitelné, jako jste už dávno zvyklí. Luna s Artemisem jsou zas až na občasné úlety příjemně plyšovití (možná produkci došly peníze na triky, ale v tomhle případě je to jedině dobře) a kostýmy hrdinů slušivé, blýskavé a vpravdě nezapomenutelné (Serenity a Endymion jsou pár jak z pohádky). Xybí snad jen magické klavírní téma, které doprovázelo klíčové okamžiky animované série, ale zdatně mu ve stejné roli sekunduje podobně podmanivá titulní písnička. Celkový dojem ještě umocňuje velmi zdařilý výběr představitelů skoro všex rolí. Sailor senshi jsou, jak jsem již zmiňoval, na xlup takové, jaké mají být, a Temné království se také nenexává zahanbit. Mamoru pravda objímá poněkud podezřele, ale to mu snad při jeho na Japonce naprosto neobvyklé výšce můžeme prominout. A tak jediné, co vám bude téměř jistě pít krev, je jakási variace na skoro–hlavní záporačku Mio, kterou před kameru musela protlačit jakási podlá klika v produkci, protože ta holčina hraje ve stylu „Já jsem nejlepší a teď tady bude šou, protože jsem tady já!“, takže to podle toho vypadá – naprosto příšerně. Naštěstí pít krev vám bude jenom několik dílů kolem poloviny seriálu a pak už jen párkrát při svýx sporadickýx pozdějšíx zjeveníx.

Srovnáte–li se s občasnými úlety s počítačovou animací, čeká vás úžasnýx 49 dílů romantického příběhu, který začal kdysi v minulosti, ale skončit musí až dnes. A jako třešničku na dortu se pak můžete ještě podívat na krátkou a třeskutou sebeparodii, v níž se dozvíte, jak to vlastně všexno začalo, a pak ještě na film, ve kterém naopak zjistíte, jak to nakonec všexno doopravdy dopadlo. Generace odxovanců Sailor Moon, která si nadšeným sledováním seriálu zamýšleného pro dívky ze základní školy, leč získavšího příznivce mezi diváky obou pohlaví, všex národností i nejrůznějšího věku, vysloužila přezdívku otaku již před dávnými lety, si tak nyní bez uzardění a se slzou v oku může nostalgicky zavzpomínat na své mládí. A nová generace přiznivců se může zase narodit. A jaké z toho plyne poučení? No přece: „Ve jménu Měsíce na věčné časy a nikdy jinak!“