◄ teksty – recenze texts – reviews

Miyazakiho krok stranou

„Mononoke Hime“ měla být jeho posledním filmem. Miyazaki asi tušil proč, protože jeho další počin sice sklízí pocty na všex stranáx, ale po svýx staršíx sourozencíx může jen tiše pokukovat.

Miyazaki asi neodolal pokušení, však kdo by to dokázal, že? A tak vypustil do světa další dílo. Dopustil se však podobné xyby, jako svého času Robert A. Heinlein, když v plen svým nadšeným fanouškům předhodil „Glory Road“ – pod nánosem novoty se téměř nedá starý známý autor najít. „Sen to Chihiro no kamikakushi“ je totiž všexno možné, jen ne klasický (v tom nejlepším smyslu slova) Miyazakiho pohádkový příběh. Ale bohužel narozdíl od Heinleina v tomto případě „jiný“ neznamená „lepší“ – v mýx očíx je Sen Miyazakiho nejhorší počin za celou kariéru. Což, pravda, ještě nic neříká o tom, jaký je to film. Xápu, proč se líbí lidem, kteří Miyazakiho jinak nemusí - právě proto, že to není Miyazaki. Asi xápu, proč se líbí těm, kteří jinak o Miyazakim neví skoro nic – proč se tolika lidem líbí Carrolova Alenka, ke které nejspíše byx „Cestu do fantazie“ (jak zní velmi příhodný český název) přirovnal? A konečně už rozumím, proč jsem z něj byl zklamán já a proč vůbec nexápu, co všixni právě na Alence vidí – roztříštěný sled fantazijníx obrazů.

Už slyším, jak mě všixni zatracují za nedostatek představivosti, přestárlost, zkostnatělost, nepřístupnost odlišným názorům, předpojatost a já nevím co ještě. Nemíním se hádat, že Alenka nebo Sen neobsahují scény, které by se daly tesat do zdí xrámů – protože obsahují. Třeba cestu vlakem po kolejíx zalitýx vodou byx si hned zamilovaně pověsil na zeď. Ale celý film? Ne. Protože nedrží pohromadě. Rozpadá se na jednotlivé úžasné dílky velké skládanky, která sama o sobě někde cestou ztratila smysl. Jistě, milovníci experimentálníx střihovýx románů a netradičníx experimentů plesají nadšením, protože Sen je tak nabitá nápady a naditá fantazií, že těžko hledat něco jí rovného. Ale já se radši podívám na Jirešovu adaptaci Nezvalovy „Valérie a týdnu divů“, sáhnu po libovolné knize Michaela Endeho nebo si znovu přečtu „Mluvící balík“ od Geralda Durrela. Ti všixni věděli, že s fantazií se nedá zběsile sprintovat, musí se jí poskytnout čas, jinak ztratí své kouzlo a vyšumí do ztracena.

„Sen to Chihiro no kamikakushi“ je sled neuvěřitelnýx obrazů a scén, mezi kterými se občas snaží protlačit příběh a získat divákovu přízeň. Ještě v první polovině se mu to daří, celou hodinu máte pocit, že tohle je starý známý dobrý Miyazaki. Ale někde kolem příxodu Beztvářného do Lázní se všexno zlomí. Příběh a jeho nositel, který byl ve všex dřívějšíx Miyazakiho pracex ústředním prvkem, a nezpoxybnitelné umění studia Ghibli sloužilo (to je vyzdvihnutí!) k jeho dokonalému převyprávění, je zde doběhnut a předehnán peletonem bujarýx nápadů, které všexno ostatní zastíní svou marnotratnou barevnou hýřivostí, a do konce filmu už za ním jen dýxavičně pokulhává. Děj se najednou strašlivě zryxlí, poklidné scény vystřídá zdánlivě až šílený střih. Divák nestíhající přepnout na vyšší ryxlostní stupeň dostane čas k vydexnutí až u památné scény s vlakem, ale vzápětí je opět zdrcen kvaltem, s nímž se přiblíží a odehraje závěr. Miyazaki v Sen rozhazovačně vrší třpytivé drahokamy úžasnýx nápadů do obrovskýx, oslepujícíx hromad, které jsou však nečekaně, nepatřičně prázdné... Snad se zalekl časové náročnosti, kterou by si dovyprávění v načatém duxu vyžádalo. Snad se snažil ke kontrastu obrazovému přidat i kontrast dějový, ale neukočíroval ho. Snad najednou ztratil nit a nevěděl, jak to celé vměstnat do vymezené ploxy a dovést do zdárného konce. Nevím. Každopádně výsledkem je sice úžasné, ale roztříštěné dílo, které svým předxůdcům může bohužel jen tiše závidět jejix atmosféru a soudržnost.

Prvním Miyazakiho filmem, který jsem viděl, byla tuším „Nausicaa“. Očarovala mě. A všexny jeho další filmy na mě zapůsobily stejně. Nikdy jsem nebyl zklamán, pokaždé se mé očekávání úžasného naplnilo ještě více, než jsem vůbec doufal. Až na „Sen to Chihiro no kamikakushi“. Šok z jinosti byl tak velký, že jsem se cítil až podveden. Sen je nakreslená skvěle, zase má báječný hudební doprovod, opět je plná úžasnýx nápadů a skrytýx významů. Ale zoufale nedrží pohromadě. Když ji srovnáte s běžnou i méně běžnou produkcí, není divu, že sbírá tucty cen, a přejme jí, Miyazakimu i studiu Ghibli, že se jim konečně dostává zasloužené mezinárodní pozornosti. Ale je škoda, že její kvality vyniknou jen tímto negativním způsobem. Nu, i mistr se asi musí někdy utnout. A kdo ví, možná to nakonec byl promyšlený tah – přivést do rodiny černého Petra. Ale každopádně je to první rozčarování v neuvěřitelně dlouhé sérii neobyčejnýx příběhů z pera Hayao Miyazakiho.