◄ teksty – recenze texts – reviews

Chikyuu Shoujo Arjuna (Ardžuna Pozemšťanka)

Jsou seriály zkrátka dobré i jednoduše špatné, velmi xytré i programově hloupé, složité jak filozofické dílo i prosté jako čítanka, díla povedená i nepovedená, podle vkusu a nálady diváka. A pak je „Ardžuna Pozemšťanka“.

Kdyby hudbu k tomuto seriálu neskládala Yoko Kanno (a většinu sólovýx partů pak nenazpívala Maaya Sakamoto), asi byx s odpuštěním nevydejxal ani první díl, kde úžasný začátek je zadupán do země naprosto příšerným koncem. Navíc koncem zcela matoucím, protože z něj divák získá pocit, že nejde o nic jiného, než o další variaci na téma „obyčejný člověk s kapkou nadpřirozenýx sxopností a pořádným mexanickým pomocníkem po ruce“, a to ještě o variaci velmi necitlivou. Avšak, jak se ukáže dál těm, kteří vydrží, je celý seriál o něčem úplně jiném. Ve skutečnosti jde totiž o jeden z nejlepšíx apelů na současnou zvráceně konzumní a neekologickou lidskou civilizaci. A bohužel ve stejnou xvíli i o jedno z nejdokonaleji zpackanýx děl, jaké jsem kdy potkal. Výsledkem míxanice hlubokýx myšlenek a zoufalýx bojovýx scén je totiž naprosto dokonalý kočkopes. Geniální úvahové sekvence, na kterýx si labužnicky smlsne snad každý, sráží na kolena dobře mířenými podpásovými údery jakási ubohá nápodoba seriálů pro malé děti, již by nikdo nedocenil ani jako parodii (kterou navíc zjevně není).

Tvůrci seriálu zvolili velmi nosné téma, nedokázali ho však zpracovat. Na hlavní postavě xtěli ukázat nesmyslnost lidského konání, které nejdříve slepě jedná a pak se teprve dívá, co všexno vlastně způsobilo. Ne že by bylo samo o sobě něčím špatným, naopak, někdy může být právem hodno obdivu, ale trvající zaslepenost, hluxota a přehlížení faktů je cestou do pekla, zvlášť když se jedná o budoucnost celé Země. A tak dívka Ardžuna, hrou osudu vybraná za spasitelku, která se již dlouhá léta marně snaží „ovládnout“ umění lukostřelby, dostane jako bojovník za budoucnost kromě výjimečnýx duševníx i fyzickýx sxopností bohužel též mocného mexanického pomocníka a magický luk, které jako by vypadly ze starýx indickýx legend, a s jejix pomocí se vydává zaxraňovat Zemi. Což v jejím podání znamená spíše zaxránit za každou cenu svého milého, i kdyby tou cenou měly být životy všex ostatníx živýx bytostí.

Ax ano, čím mocnější nástroje či sxopnosti má kdo k dispozici, tím více by měl vážit jejix použití, aby nebyl lapen do zhoubného víru zneužívání, ze kterého již nemusí býti úniku. A není-li sxopen toto nahlédnout sám, musí se mu to ukázat. Divák tak spolu s Ardžunou projde během děje horskou farmou jednoho zvláštního staříka, který dal vale „civilizaci“ a který nás naučí, že plevel není žádná špatná věc a že to, co ve skutečnosti ohrožuje budoucnost, jsou monokultury, životem Ardžunina učitele matematiky, který se nám v nezapomenutelné scéně snaží zhuštěně představit ty největší lidské xyby i ctnosti, laboratoří otce Ardžunina přítele, kde se ukáže, že manipulace živýx bytostí nemusí vždycky dopadnout tak, jak si tvůrce představoval, světovou radou, kde uvidíme, že utrpení může mít v závislosti na okolnostex různou váhu... Až po působivé finále, ve kterém tento mix starýx i moderníx myšlenek, obžaloby směřování moderní společnosti, ale i obhajoby člověka a jeho místa ve světě dojde svého naplnění a kde Ardžuna, a s ní snad i divák, koněčně poxopí, možná ne ještě příliš pozdě pro celou Zemi: „Každý jsme jiný, a právě to nás spojuje.“

Musím říct, že kdybyx věděl o humánním způsobu jak zlikvidovat najednou celé lidstvo, tak se asi stanu ekoteroristou. Ale protože o žádném nevím, tak pěkně odkoukám seriál a budu pokračovat ve žhavení počítače a nadbytečném (a zbytečném) odebírání elektřiny, u toho se budu nadbytečně (a zcela zbytečně) přežírat jídlem, nakoupeným v nějakém nadbytečném a předimenzovaném (a úplně zbytečném) moderním obxoďáku, který ho získal nějakou nadbytečnou a předimenzovanou (a úplně zbytečnou) xemickou výrobou. Tak. Pokrok se přece nedá zastavit, to dá rozum.

PS: Jste–li již poněkud přesyceni seriály, ve kterýx je Japonsko (celkem poxopitelně) středem světa, rozhodně si Ardžunu nenexte ujít — scénáristé se se svou rodnou zemí skutečně nemazlili.